Charibeja

Půlhodina zpoždění

Sakra, kleji v duchu, když dobíhám k zastávce a můj trolejbus právě mizí v dálce.  No to je prostě super. V těchto pozdních nočních nebo spíše ranních hodinách si budu muset na další spoj chvíli počkat. A taky že ano. Další jede až za půl hodiny. Navíc začíná drobně pršet, takže se naštvaně posadím na lavičku pod krytou zastávku. Můžu se však zlobit jen sama na sebe. Teď tu budu půl hodiny trčet a mrznout. Přitom už jsem mohla být na cestě domů. No budu to tu muset sama chvíli překlepat. V tu chvíli spatřím, jak k zastávce někdo přichází. Ale třeba jen projde kolem. Zastaví se u jízdních řádů. Tak ne. Posadí se na lavičku kousek ode mě. Bezva. Je to vysoký, hubený kluk, na hlavě má kapuci, takže do tváře mu nevidím. No tak co, nejsem sama, kdo se vrací domů z flámu, z nezvané společnosti sice příliš odvázaná nejsem, ale co nadělám. Když tam bude jen sedět a nebude mě otravovat, tak je to v pohodě, přesto jsem z jeho přítomnosti dost nejistá, ale snažím se tvářit lhostejně.

„Ujel ti trolejbus?“ uslyším v tu chvíli hluboký mužský hlas. Předstírám, že jsme ho neslyšela, nechci se s ním bavit.

„Kde bydlíš?“ nevzdává to. Dál úspěšně mlčím. Když mu nebudu odpovídat, určitě ztratí o rozhovor zájem. Nebo taky ne.

„Město je v noci nebezpečné.“

Frustrovaně tiše povzdechnu. Co to kecá? Je snad zfetovanej? Ještě to by mi tak scházelo!

Nenápadně se rozhlížím po okolí, ale nikde nikdo. To je prostě jako naschvál. Když potřebujete, aby se poblíž někdo objevil nebo jen prošel, samozřejmě se nikoho nedočkáte. Mezitím se docela dost rozpršelo, déšť bubnuje na stěny zastávky.

„Co myslíš?“ uslyším hlas těsně vedle sebe a polekaně sebou trhnu. Ihned se od něj instinktivně odtáhnu, ale moc daleko nemůžu, vedle mě i za mnou je zeď zastávky. Srdce mi vyděšeně tluče. Jak to že je najednou tak blízko? Neslyšela jsem, že by vstal a přesunul se. „Romano,“ vysloví moje jméno. Znám ho? Bledá bezvýrazná tvář, ve které vynikají tmavě hnědé oči. Ne neznám ho. Ale on zřejmě zná mě. Mám z něj špatný pocit. VELMI špatný pocit. Možná bych měla utéct…

NE. To slovo zazní jako rozkaz. NIC TI NEHROZÍ.

Najednou jsem mnohem klidnější.

JSI UNAVENÁ.

Jo najednou na mě padne únava. Byl to dlouhý den. A dlouhá noc. Opírám se zády o zeď a zavírám oči. Cítím, jak mi někdo zvedá bezvládnou pravou ruku a shrnuje rukáv bundy. Měla bych mu ruku vytrhnout, měla bych… ale ne. Je to v pořádku. Všechno je v pořádku. Není důvod k obavám. Jako skrz hustou mlhu cítím bolest, ale nemusím se znepokojovat. Naslouchám bubnování deště. Je to uklidňující. Tak uklidňující…

Slyším hlasy a otevírám oči. Malátně potřásám hlavou. Já jsem snad usnula! Na zastávce kromě mě postává ještě čtveřice mladých lidí, dvě dívky a dva kluci. Povídají si a smějí se. Stále prší. Pulzující bolest v ruce mě zcela probere. Vyhrnu si rukáv a spatřím zápěstí obvázané šedým šátkem. Co se mi to stalo? Aha už vím. Zranila jsem se na té párty, kde jsem byla.  Je to jen škrábnutí. Nic vážného. Není důvod se tím vůbec zabývat. Uslyším známý zvuk, který s úlevou vítám. Právě přijíždí můj trolejbus.