Charibeja

Dívka s havranem

Procházela krajinou od vesnice k vesnici. Vyhýbala se velkým městům. Jejím jediným společníkem byl havran. Věrně ji doprovázel na jejích cestách. Stranila se lidí. Občas se však přihodilo, že se jejich cesty zkřížily. Když poznala, že je někdo zraněný nebo vážně nemocný, pomohla mu. Poznala to. Měla Dar. Dokázala uzdravovat. Pomohla už za svůj život několika lidem a mnoha zvířatům. Netušila, jak dlouho to už trvá. Nepočítala ubíhající roky. Byla dívkou beze jména, bez věku, bez minulosti. Žila pouze přítomností ze dne na den, o budoucnosti nepřemýšlela. Žila z toho, co našla, z darů přírody nebo z toho co jí občas darovali dobří lidé, kterým pomohla. A byla spokojená s tím, co měla. Nepotřebovala víc.

V lese našla v oku chyceného králíka. Osvobodila ho, vyléčila jeho zranění a potom s uspokojením sledovala, jak hopká na svobodu. Jako vždy ji použití jejího Daru naplnilo velkou radostí. Vyšla z lesa. Havran jí seděl na ruce. Natáhla ruku a on to správně pochopil jako pobídku k letu. Roztáhl křídla a vznesl se k modré obloze. Kroužil jí nad hlavou. S radostí ho pozorovala. Trochu mu záviděla jeho křídla. Jaké to asi je, létat a z výšky pozorovat svět? Musí to být krásné. Usmívala se. Kdesi blízko třeskl výstřel. Havran strnul a spadl na zem. Dívka se zastavila. Nejprve nedokázala pochopit, co se stalo. Pak si spojila výstřel a havranův pád. Rozběhla se k němu. Utíkala tak jako ještě nikdy v životě. Klesla na kolena před nehybné opeřené tělíčko a vzala ho do rukou. Snažila se použít svůj Dar, ale už po pár vteřinách věděla, že je to marné. Její schopnosti byly omezené. Mohla vyléčit i vážná zranění, ale nedokázala zázraky. Nemohla přemoci smrt. Pro jejího přítele už bylo pozdě. Rozplakala se. Plakala smutkem i bezmocí, zatímco k sobě tiskla drobné tělíčko. Uslyšela kroky a utišila se. Kroky se zastavily vedle ní. Pomalu vzhlédla. Spatřila vysoké černé holínky, pušku, kterou svírala silná ruka, a nakonec i mužský obličej. Usmíval se.

„To byl zásah co?“

Zdálo se, že nevidí její slzy. Vypadal spokojený sám se sebou. Copak neví, co způsobil? Ne, on byl hrdý, na to, co udělal. Zabil jejího přítele. A dívka poprvé ve svém životě pocítila nenávist. Přála si vidět toho muže mrtvého. Ať zaplatí za to, co udělal. Vstala a bez rozmýšlení mu položila ruce na spánky. Muž na ni překvapeně pohlédl, ale jeho pohled se ihned změnil. Hleděl na ni s postupující bolestí a hrůzou, když z něj její dotek pomalu vytlačoval veškerý život. Když svou mocí zastavovala tlukot jeho srdce, až přestalo bít a muž se bezvládně sesunul k jejím nohám. Mrtvý. Stejně jako její havran. Nelitovala ho. Teď už nikdy nikomu neublíží.

Ucítila, že z nosu jí teče. Otřela si ho rukou a když se na ni podívala, spatřila krev. Nepřekvapilo ji to. Ještě nikdy nikoho nezabila, vždy používala svůj Dar jen k léčebným účelům. Byla léčitelka. Až do této chvíle. Tušila, co se stane, pokud svůj Dar takto zneužije. Znala cenu, kterou musí zaplatit. Tu nejvyšší. Zaplatí svým životem. Padla na kolena a vykašlala krev. Cítila, že už jí teče krev i z očí a uší. A bolelo to. Jako by se uvnitř ní cosi trhalo. Přesto byla klidná. Trpěla mlčky. Pomalu si lehla. Bolel jí každý sval v těle. Ale věděla, že už to nebude dlouho trvat. Bolest brzy skončí. Podívala se na tělíčko svého mrtvého přítele. Brzy budou opět spolu. Zavřela oči a trpělivě čekala, až si pro ni přijde smrt.